Vstup na vlastní nebezpečí. Stránky obsahují fotografie jen pro silné žaludky. Vstup povolen pouze osobám starším 18 let. Neneseme žádnou odpovědnost za újmu vzniklou po neoprávněném vstupu na tyto stránky.
 

Tento odkaz je zde umístěn ze souhlasem majitele stránek pana Jiřího Hrubého   

 http://www.legalnivrazda.cz/

 

 

 

 

 

CO JE TO PEDOFILIE

Kdo jsou pedofilové

Někteří lidé mají k dětem zvlášť nápadnou náklonnost, která svou intenzitou anebo některými ze svých projevů vybočuje z mezí běžnosti, někdy i z mezí přijatelnosti. Získali ji bez svého přičinění. Někdy se takovým lidem říká pedofilové.

Mnozí z nich jsou či byli tímto poznáním vyděšeni, zaskočeni, zdrceni. Nejsme snad přece těmi monstry, která známe z Blesku a z Novy?

Avšak většinou také poznali nebo tuší, že láska, kterou cítí k dětem, je cosi ušlechtilého a krásného.

Někteří pedofilové mají obzvláště rádi chlapce, jiní mají spíš smysl pro krásu a povahu děvčátek. U některých je náklonnost naléhavější v psychické rovině, u jiných v tělesné. Asi pro většinu pedofilů jsou nejkrásnější děti těsně před pubertou a v rané pubertě.

Málokterá žena se považuje za pedofila. Nejspíš proto, že pokud se žena ráda mazlí s dětmi nebo pokud touží více po dětech než po manželovi a vidí v nich hlavní smysl svého života, považuje se to za normální. A také se jí nedělá v příjemných chvílích tak nápadná boule na místě, které v případě muže nutí přemýšlet, jaký je rozdíl třeba mezi rodičovskou a erotickou láskou.

Slovo pedofil se používá a používalo v mnoha různých významech. Podrobněji se o tom dočtete v kapitole Historie slova pedofilie a v přednášce F. Gielese.

Pedofil je člověk...

Pedofil je člověk, který má rád děti.

Pedofil je člověk, který se do dětí zamilovává tak, jako se jiní zamilovávají do dospělých.

Pedofil je člověk, kterého děti eroticky a sexuálně přitahují. Je mu příjemně v dětské společnosti, rád si s dětmi povídá, rád si s nimi hraje, rád se jich dotýká. Pociťuje při tom radost, citové naplnění, vzrušení. Pedofilové většinou nezajdou dále.

Pedofil je člověk, který celý život trpí nemožností dávat dětem plnou lásku, nechce-li jim ublížit nebo se vystavit nebezpečí trestního stíhání.

Pedofil je člověk, který často končí svůj život sebevraždou.

Pedofil je člověk, kterého možná potkáváte každý den na chodbě domu, na obědě v restauraci, při setkání se svými přáteli. Může to být třeba váš kolega v práci, soused, kamarád nebo i váš syn.

Pedofil je člověk, který se od ostatních neliší ničím jiným než erotickou a sexuální orientací na děti.

Pedofil je člověk.

Co ví biologická medicína o pedofilii?

Jednoduchá odpověď – téměř nic. Tedy stejně málo, jako ví o gynekofilii (lásce k ženám) a androfilii (lásce k mužům). Lékaři a biologové umějí popsat některé chemické látky a procesy, jejichž pomocí člověk prožívá různé projevy a stupně lásky, od radosti z blízkosti i dotyku přes reakce krevního oběhu a vnějšího pohlavního ústrojí až po životní štěstí a naplnění. U pedofilů probíhají ve vztahu k dětem podobné fyziologické procesy, jaké jsou jinak obvyklé ve vztahu mezi mužem a ženou.

Představitelé medicíny a psychologie po neúspěšných pokusech různými způsoby předělávat a převychovávat lidi byli nuceni připustit, že erotická orientace má základ kdesi hluboko v lidském hardware, zřejmě od narození. Netuší však kde a jak. Sídlí snad na nějakém konkrétním místě ve šroubovici genetické kyseliny DNA? Nebo je čímsi jako duha, docela skutečná, a přece nikde, vlastně jen výsledným obrazem daným náhodnou souhrou běžných genů? Nebo vzniká až v nějaké souvislosti s hormonálními pochody matky v těhotenství? Nebo přece jen až nějakými vjemy v raném dětství? Ke každé teorii vede několik stop, které zatím končí v prázdnu. Odborné učebnice jsou zamořené i změtí nevěrohodných výsledků nekvalitních studií.

Jedinou užívanou vědecky vypadající metodou zjišťování sexuální orientace, která má alespoň trochu použitelné výsledky, je falometrie (= phalopletysmografie, PPG) – měření objemových změn penisu při promítání hambatých obrázků. Tato metoda většinou zjistí méně, než co člověk o sobě beztak sám ví (a její užití proti vůli a zájmům vyšetřovaného je nejen velmi eticky problematické, ale také méně spolehlivé). Kromě toho nepodává žádný přímý výsledek, závěr z větší části závisí na tom, jak a podle jaké teorie si čáry a čísla vyloží sexuolog, který přitom bere v úvahu i skutečnosti, které se dozvěděl jiným způsobem.

Není mnoho seriózních studií, které by zkoumaly, kolik procent lidí jsou pedofilové – ostatně tento pojem ani není objektivně přesně definován. Čísla střelená od boku se pohybují nejčastěji zhruba od 0,1 % do 5 %, někteří čeští sexuologové uvádějí 1 – 2 %. Jedna studie citovaná v  Gielesově přednášce uvádí, že 25 % ze vzorku normálních mužů reaguje pohlavním vzrušením na obrázky předpubertálních dívenek stejně nebo více než na obrázek dospělého člověka. Jiné studie zjistily, že dětský úsměv instinktivně opětuje přes 90 % lidí.

Je pedofilie nemoc?

Je přece uvedena v oficiálním seznamu nemocí, a ten dělali odborníci!

Jenže: o tom, co je a co není nemoc, nerozhodují lékaři, ale člověk a jeho okolí, tedy rodina, přátelé a nepřátelé, obec, společnost. Je-li někdo spokojen s tím, jaký je, a žije spokojeně v souladu s ostatními na svém místě ve světě, může klidně psát levou rukou, mít krevní skupinu XXL, šest prstů na každé ruce, spát zavěšen nohama na stromě a povídat si s holuby, a nikdo to nemusí považovat za nemoc. Ovšem jakmile začne takový člověk mít ze své jinakosti traumata nebo se sousedi budou cítit obtěžováni, omezováni a ohroženi, vlastnosti se stanou nemocemi. Lékařům je pak zadán úkol, aby se s tím snažili něco udělat, a za tím účelem oni takové problémy pojmenují a roztřídí. Oficiální seznamy nemocí nejsou vrcholem vědeckého poznání medicíny, ale pouze pomůckou pro účetnictví pojišťoven a pro jednotné utřídění lékařské terminologie a poznatků. Není a nemůže být jejich účelem a smyslem určovat, co je správné a co špatné, co mají chtít pacienti a co má chtít společnost, co je smyslem života a které lidské vztahy nebo kteří lidé mají jakou hodnotu.

U nás užívaná Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 obsahuje v části Poruchy osobnosti a chování u dospělých položku F 65.4 – Pedofilie. Podobnou položku obsahuje i americký Diagnostický a statistický manuál DSM-IV v bodě 302.2. Z obecných úvodů obou manuálů i konkrétních diagnostických kritérií je ovšem zřejmé, že výskyt příznaků jakékoliv diagnózy se považuje za nemoc či poruchu pouze tehdy, působí-li potíže svému nositeli nebo jeho okolí.

V různých skupinách a vrstvách společnosti se liší postoje k sexualitě a lásce vůbec, ke vztahu dospělých a dětí, k jakkoliv odlišným lidem, k lidským schopnostem, zájmům a potřebám. Tato východiska i jejich rozdíly se pak promítají i do postojů lidí k projevům pedofilie a k pedofilům. Pochopitelně panuje všeobecný nesouhlas s obtěžováním a znásilňováním dětí – ty si bohužel značná část lidí představí pod slovem pedofilie. Nutkání k takovýmto činům lidé oprávněně považují za duševní poruchu. Mají-li ale lidé zaujmout postoj ke skutečnému pedofilovi, kterého znají, a ke skutečným projevům jeho náklonnosti k dětem, tam už se názory různých lidí velmi liší. Většina pedofilních projevů a pedofilního chování je většinou společnosti velice příznivě přijímána, mnohdy dokonce skutečnost, že někdo má rád děti, rozumí si s nimi a věnuje se jim, je považována za důkaz dobré povahy. Ale už se třeba dost liší názory na to, když se nějaký vztah dospělého a dítěte důležitostí, blízkostí a intimitou podobá vztahu dítěte s rodičem nebo jej dokonce převyšuje.

Problém spočívá v tom, že laická veřejnost ani mnozí odborníci nemají reálnou představu o tom, co je pedofilie a jak se obvykle projevuje. Jejich názory mají většinou charakter předsudků, iracionálního zobecnění – asi jako kdyby si někdo představu o lásce mezi mužem a ženou tvořil jen ze zpráv o znásilněních nebo představu o letecké dopravě jen z reportáží o spadlých letadlech. Tento zkreslený pohled si pak promítají i do případů, kterým neodpovídá.

Pedofil není tvor z jiného světa

Je nepochybné, že lidé s pedofilním zaměřením jsou v něčem "jiní" - zdá se téměř jisté, že jde o vrozenou vlastnost. Avšak - ať už její biochemická podstata spočívá v čemkoliv - nelze podle psychických projevů stanovit žádnou obecně platnou definici, která by jednoznačně rozdělila lidi na dva druhy, pedofily a nepedofily. Přechod mezi těmito dvěma skupinami je velmi plynulý a složitý. Přítomnost pedofilního cítění a vnímání se nevylučuje ani se schopností lásky například k ženám nebo mužům - zatímco někteří lidé jsou orientováni převážně pedofilně, jiný člověk může mít pedofilní cítění i vzrušivost ještě silnější, ale zároveň může být schopen i plnohodnotného erotického vztahu s dospělou osobou. Každý z příznaků pedofilie se ve velké míře vyskytuje i mezi lidmi, kteří se k pedofilní identitě nehlásí a jsou považováni za normální. Schopnost zamilovat se do dítěte projevil každý, kdo svou první lásku prožil se svou vrstevnicí nebo vrstevníkem ještě v dětství.

Zdá se tedy, že je správnější uvažovat o pedofilii jako o vlastnosti, která je ve větší či menší míře v psychice každého člověka. Pouze u některých lidí je však přítomna v takové míře, že se stane neopomenutelnou nebo dokonce hlavní životní schopností i potřebou. Lze ji přirovnat například k výtvarnému nebo hudebnímu nadání: každý člověk občas něco namaluje nebo si pro sebe zazpívá. Ale jen pro část lidí se tato schopnost stane životním zájmem nebo profesí. A jen málo lidí má uměleckou imaginaci tak silnou a neodbytnou, že je vylučuje z běžného života a staví do pozice géniů, šílenců a podivínů.

Podstata duševního zdraví a lidské zralosti podle některých teorií (např. C. G. Jung, C. R. Rogers atd.) spočívá v tom, že člověk dokáže plně přijmout a integrovat všechny "části" své duše, tzv. archetypy, najít jejich místo a smysl - sladit své prožívání a jednání se svým "organismem". Nepřijatá část sebe samého (Jung jí říká "stín"), vnitřní nejednotnost (Rogers užívá pojmu "inkongruence"), se stává příčinou agresivity vůči sobě i vůči okolí a "slabé vůle". Nenávist "společnosti", tedy jisté části jejích členů, vůči pedofilům lze tedy vidět i jako projekci nenávisti k nepochopené, nepřijaté a nevyužité části jejich vlastní duše a cítění. Jinak řečeno, tyto nenávistné postoje vytvářejí lidé, kteří nedokáží vnímat svou vlastní sexualitu jako bytostný projev lásky nebo nedokáží své vlastní pocity vůči dětem vnímat a uplatnit jako čisté a prospěšné. Není pravda, že pedofila může pochopit jen pedofil. Lidé schopní skutečné a přirozené lásky jsou schopni rozeznat lásku v jakékoliv podobě.

Některým lidem je "jasné", že sexuální přitažlivost je přece něco úplně jiného než přátelství nebo rodičovská láska, někteří dokonce vnímají sexualitu zcela odděleně od lásky. Příroda sama zřejmě tak "geniální" není. Etologové (zabývají se evolucí chování zvířat i lidí) přinesli domněnku, že tak typická erotická činnost jako polibek není původem pohlavní činností, ale pochází z dávných zvyků, když matky krmily své děti z úst do úst. U vztahu k ženským ňadrům je tato souvislost ještě zřejmější. Mnozí psychologové si všimli i podobnosti hlubokých a intimních přátelství s city homosexuálně zaměřených osob. Etnografové zaznamenali, že v některých kulturách jsou sexuální projevy dětí a vůči dětem vnímány jako přirozené nebo dokonce jsou součástí rituálů a zvyků, aniž by měly negativní následky. Pokud by někdo zkoumal "normální otcovskou lásku", její charakteristiky a biologické pozadí, možná by přišel na velmi zajímavé souvislosti s fenoménem nazývaným pedofilie.

Příroda vyvinula rafinované mechanismy k tomu, aby součástí řádu světa byla pestrost a nevypočitatelnost, a přece aby vším pronikaly tytéž principy. Nejsou ti, kteří vědí, jak má vypadat "normální lidský život" a "správná sexualita", z podobného myšlenkového vrhu jako ti, kteří narovnávají řeky do betonových koryt, hubí obtížná zvířata a mýtí lužní lesy a deštné pralesy, protože nechápou jejich smysl? Nebo jako ti, kteří statečně hájili placatou Zemi ve středu vesmíru ve víře, že jedině tak uchrání morálku a řád? Kdyby věda vynalezla způsob, jak změnit pedofilní orientaci na normální (nebo neumožnit plodům s pedofilními dispozicemi, aby se narodily), možná by to mnozí pedofilové uvítali. Ale dokáže si někdo představit, o co všechno by byla lidská společnost chudší a jaké by to mělo následky?

Pedofilie není "sex s dětmi"

Někteří novináři, populární sexuologové, sociální pracovníci, aktivisté, politici a jiní lidé směšují pedofilii s jinými situacemi a stavy, které mohou vést k násilí vůči dětem nebo k sexuálním aktivitám, popřípadě je s nimi zaměňují.

Pedofilie ani pedofilní orientace není totožná s "provozováním sexu" s dětmi, být pedofil neznamená totéž jako provozovat s dětmi sexuální praktiky. Pro mnohé pedofily je něco takového zcela nepřijatelné, jiní si podobné kontakty připouštějí jen v představách, které nehodlají realizovat. Někteří by se s dětmi rádi podíleli jen na takových aktivitách, které jsou v příslušném dětském věku přirozené, přiměřené a obvyklé, byť většinou spíš s vrstevníky nebo o samotě, a pouze za předpokladu, že by na tom dítě mělo vlastní zájem a nehrozilo by mu neúměrné riziko. Většina pedofilů s dětmi "sex" nemívá. Značná část osob souzených za pohlavní zneužívání dětí nemá výrazně převažující pedofilní orientaci.

Pedofilové nejsou násilníci (zpravidla)

Být pedofil neznamená být násilník. Ale i mezi pedofily jsou násilníci.

Sexuální násilí vůči dětem nebo skutečné bezohledné zneužívání je typické spíše pro některé z lidí, kteří nedokáží vnímat sexuální aktivity jako přirozený projev lásky, vnímají je odtrženě, účelově, jen jako způsob výroby rozkoše. Partnera jen "používají" jako sexuální objekt, chybí vcítění a láska. Jde o poruchu dnes velmi rozšířenou i mezi "normálními" lidmi, citovou plochost. Takový člověk, není-li usměrňován tlakem společenských norem, může mít sklony vyhledávat dětské nebo dospívající "objekty", aniž by měl vyhraněnou pedofilní orientaci: protože nemá potřebu hlubších citů, uspokojí se na komkoliv, kdo je po ruce a nemůže se bránit. Může se tak dít například v autoritářských a puritánských rodinách, kde city jsou potlačeny, kde má otec neomezenou moc nad dítětem, dítě je vychováváno k tomu, že otec má vždycky pravdu a není proti němu odvolání ani ochrany, a o sexuálních ani citových otázkách se dítě nenaučí otevřeně mluvit. Roli může také hrát ztráta sebeovládacích nebo rozlišovacích schopností dospělého vlivem alkoholu nebo psychopatie (poruchy osobnosti). Pokud jsou tyto osobnostní vlastnosti navíc kombinovány s potlačenou pedofilní složkou sexuality, je nebezpečí pochopitelně ještě větší.

Pedofil obvykle netouží dítěti ublížit – jeho největším štěstím je, může-li přispět ke štěstí dítěte, vycházet vstříc jeho přáním, prožívat jeho dětský svět a vzájemnou blízkost. Ale podobně jako normálně orientovaní lidé se musí i pedofil nesobecké a vnímavé lásce učit. Je-li nezralý, nezkušený nebo dokonce bezohledný, může jeho láska více či méně obtěžovat nebo ubližovat – totéž ale platí pro všechny lidi v každém druhu vztahu. Pedofilní vztah však vyžaduje větší míru zralosti a citlivosti.

Člověk, který se cítí osudem i lidmi zavržený, nenáviděný, bez budoucnosti a bez úcty k vlastním citům a celý život naráží jen na bezcitnost, nepochopení a zášť, se může mnohem snadněji než někdo jiný stát nakonec také bezcitným a bezohledným. Z tohoto pohledu vyvstává názor, že fanatická a nekritická nenávist k pedofilům a "boj proti pedofilii" způsobují více škody než užitku, protože narušují úspěšné sociální zařazení lidí s pedofilní orientací a jejich psychický vývoj a tím z některých z nich vytvářejí nebezpečné lidi.

Historie slov pedofilie, boylove, girllove

Význam slova pedofilie se mění s dobou i podle toho, kdo jej zrovna použije. Chceme-li hledat a diskutovat, jak řešit problémy, které s pedofilií souvisí, musíme bedlivě rozlišovat, vnímat i nepatrné posuny významu a nenechat se zmást tím, že někdy totéž slovo označuje takřka protikladné jevy. Pedofil (paidophilos) je slovo helénského (starořeckého) původu, odvozené ze slov pais (2. pád paidos - dítě, chlapec) a –filos (ten kdo něco/někoho miluje – od fileo – miluji). Bylo jemnější a zvukomalebnější básnickou náhradou běžnějšího termínu pederast (paiderastes, od erastes – milovník, ctitel, a to od erao – miluji, toužím). Dvojice slov erastes kai eromenos (milující a milovaný, milovník a miláček) označovala v antické době účastníky milostného vztahu, muže a chlapce či mladíka. Pro lásku měla řečtina několik výrazů, jejichž význam se částečně překrýval. Agapé pro lásku nezištnou, dávající a sloužící, erós pro lásku vášnivou, vycházející z nitra a zasahující celou bytost, a fília, označující mimo jiné i přátelskou náklonnost nebo rodičovskou lásku (vedle slova storgé). Slova paidophilia a paiderastia neoznačovala trvalou vlastnost člověka, ale druh vztahu či náklonnosti (lásku k dětem, chlapcům), slova paidophilos a paiderastes osobu, roli v tomto vztahu. Tyto city a vztahy nebyly vnímány jako něco, co by vylučovalo lásku k ženám nebo jí nějak zásadně konkurovalo.

Psychiatrie devatenáctého století, a od ní i nově ustavený obor sexuologie začátkem dvacátého století, si slovo pedofilie vybraly pro označení člověka, který cítí sexuální náklonnost k dětem. Protože tehdejší psychiatrie vycházela z ideje normality, konformity, byla každá odlišnost chápána jako nežádoucí deviace, jako vada. Tehdejší hlavní proud vědy si zakládal na objektivitě, jejíž odvrácenou stranou je povrchnost. Někteří vědci pozapomněli na pokoru před složitostí přírody a člověka. Duše, láska, radost, touha nebo smysl života byly pro ně málo vědecké – proto si všímali jen toho, co lze jednoznačně roztřídit a spočítat. Dalším významem slova pedofilie se tak stalo označení soulože nebo sexuálních (genitálních) aktivit s dětmi. Později začali někteří odborníci rozlišovat mezi tzv. pravou pedofilií , tedy erotickým zaměřením, zahrnujícím specifickou citovou náklonnost i tělesnou vzrušivost vůči dětem, která se nemusí vždy projevovat přímo sexuálními aktivitami, a nepravou (situační) pedofilií , kdy k vyhledávání sexu s dětmi dochází z nedostatku psychických nebo morálních zábran, kvůli narušené rozlišovací schopnosti, nedostupnosti přitažlivější dospělé partnerky (partnera) anebo narušené schopnosti vcítění a komunikace.

Začátkem šedesátých let dvacátého století vznikl v USA odborný termín "Child Abuse and Neglect" (CAN) pro označení situace a příznaků týraných dětí. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let začala být věnována pozornost tomu, že fyzické a citové týrání někdy zahrnuje i sexuální zneužívání dětí – tento termín se zřídka vyskytoval již začátkem dvacátého století, a v osmdesátých letech dostal do americké lékařské terminologie. Někteří odborníci nadále bez předsudků zkoumali, přemýšleli a rozlišovali a termín "Child Sexual Abuse" (CSA) dnes již překonali jinými, výstižnějšími.

Nejrůznější ideologické skupiny si jej však vestavěly do svých propagand jako synonymum sexuálního násilí na dětech. Náboženští fundamentalisté ruku v ruce s osvícenskými výrobci správného člověka našli další argument pro to, že nenormalizovaná sexualita neřízená mocenskou institucí je životu nebezpečná a že děti jsou asexuální tvorové bez vlastní vůle. Sexuální nevázanci našli pevnou hranici pro svůj odlidštěný sex, který už není veden láskou, a tak se musí řídit normami. Ultrafeministky byly utvrzeny v tom, že muži jsou od přírody nepřáteli a škůdci žen a dětí – tento názor se odrazil i v postojích spolků a úřadů věnujících se sociální práci s dětmi. Zastánci přístupů příbuzných s nacistickými biologickými doktrínami spojili termín sexuálního zneužívání dětí s pojmem pedofilie, a pedofilové se tak stali dalšími geneticky méněcennými lidmi, které sice je možno politovat, ale je třeba humánně a kultivovaně vyloučit jejich vliv na ostatní. Pedofilie tak byla definována jako sklon k sexuálnímu zneužívání dětí. Tomuto pojetí pojmu pedofilie je nejblíže hlavní proud české sexuologie.

Pro děti je pedofil jednou z nadpřirozených postav, jimiž se straší při usínání nebo v temném lese. Pro dospělé v lidové mytologii z hospod, pavlačí a bulvárních médií je abstraktním symbolem krystalického zla, tak jako jím bývali či jsou kacíři, čarodějnice, kapitalismus, komunisté, muslimové nebo Voldemort. Děti jsou symbolem čistoty, nevinnosti a bezbrannosti a pedofil archetypálním obrazem vraha, násilníka a prznitele, číhajícího nebezpečí.

V polovině devadesátých let dvacátého století pronikla po internetu do českých zemí nová slova boylove (láska k chlapcům) a girllove (láska k dívkám), jejichž význam odpovídá původnímu významu slova pedofilie – jsou označením krásného, osudového vztahu lásky, důvěrného přátelství s dětmi, obdivu k dětské duši i tělu, a pojmenováním vrozené schopnosti člověka k těmto citům. Do života je uvedli sami ti, v jejichž životě podobný vztah hrál podstatnou roli nebo kteří po něm od přírody touží. Nová slova měla být také "čistou" náhradou znehodnoceného slova pedofilie. Ovšem osvojili si je nejen romantičtí idealisté, ale lidé všech možných povah a charakterů, včetně těch, kteří chladnokrevně profitují na tvorbě a šíření tvrdé pornografie. Zdá se tedy, že nelze vymýšlet stále nová, neopotřebovaná slova, ale je třeba spíše očistit a osvojit si ta stávající. Odmyslíme-li si obsahová zkreslení, pak po věcné stránce boylove a girllove jsou označením druhů nebo variant pedofilie.

Někteří pedofilové (boyloveři a girlloveři) se domnívají, že do vztahu k dětem žádná forma sexuálních aktivit nepatří, jiní považují něžnosti nebo experimenty za přirozenou součást vztahu. Zkušenosti i výzkumy ukazují, že běžné odborné i laické předsudky tuto otázku přeceňují – nezáleží tolik na tom, k jakým přesně aktivitám ve vztahu dochází, ale více na tom, jaké city, vztahy a postoje jimi účastníci vyjadřují, jak respektují zájem a štěstí druhého.

PEDOFILIE A ŽIVOT

Jak dospívá pedofil

Zjištění, že jsem pedofilem, může probíhat různě. Někteří lidé svou odlišnost objeví již v pubertě, jiní až v dospělosti. Mnozí si nikdy svou jinakost neuvědomí, zůstane skryta a potlačena hluboko v jejich duši nebo šťastně prožívaná, aniž by potřebovala jméno. Ale již ve třinácti letech nebo i dříve mohou někteří chlapci pozorovat, že si více rozumějí s dívkami a chlapci mladšími, než jsou oni sami. S přibývajícím věkem do jejich vztahů a tužeb zasahuje jejich přirozená sexualita zřetelněji a oni pak na prahu své dospělosti zjišťují, že děti pro ně neznamenají jen malé kamarády, ale také objekty citové náklonnosti, lásky, potřeby milovat a být milován. Mohou mít i výčitky, že při masturbaci mají jiné představy než jejich vrstevníci, že jejich láska má i tělesné stránky. Mladý člověk se s takovými pocity jen velmi těžko vyrovnává, zvláště uvědomuje-li si tlak společnosti, která vše související s pedofilií razantně odsuzuje. Řada těchto chlapců končí svůj život sebevraždou, jiní se o ní pokusí nebo o ní vážně uvažují.

Jak žije pedofil

Pedofil je součástí této společnosti. Proto i to, jak chápe sám sebe, své možnosti a své role, vychází z názorů, sporů a otázek, způsobů myšlení, vzorců chování a typů vztahů přítomných v celé společnosti. Pokud by nepoznal jiný obraz pedofila než ten zprofanovaný, volil by jen mezi možnostmi být uslintaným úchylem anebo svůj život vzdát. Naštěstí i naše kultura zahrnuje mnoho možností, jak lásku k dětem uplatnit.

Někteří pedofilové spontánně navážou přátelství s dětmi ze sousedství, z příbuzenstva, nebo se stávají učiteli, vychovateli a oddílovými vedoucími. Někdy mají právě oni klíčovou zásluhu na šťastném dětství svých malých přátel. Stává se ale i to, že někteří z nich své pudy více či méně nezvládnou nebo neodhadnou situaci a mohou tak ublížit dětem i sobě. Jiní pedofilové se naopak od dětí i svých vlastních citů izolují a snaží se najít smysl života v práci nebo v jiných zájmech. Mnozí žijí dvojím nebo i více rozštěpeným životem. Nelze zamlčet ani to, že mnozí přes veškerou snahu uskutečnitelný a trvale udržitelný způsob života nenajdou a volí předčasnou smrt nebo jsou zničeni srážkou s mocí státu a neakceptujícího okolí.

K dospělým osobám pedofil obvykle nedokáže cítit tak silnou náklonnost jako k dětem. Partnerství nebo manželství, ba dokonce i sexu s ženou či mužem je mnohý pedofil schopen, ale necítí se jimi většinou dostatečně citově naplněn. Někteří pedofilové se ožení dříve, než si připustí svoji odlišnost. Jiní naopak ve středním věku, když pochopí, že moc jiných možností jim v životě nezbývá. Mnozí dokáží najít dostatečné zázemí i v pevných nerodinných citových a společenských vztazích.

Někteří pedofilové nosí tajemství o své orientaci po celý život jen v sobě. Jiní se svěří jen jedné nebo několika málo nejbližším osobám – nejbližšímu příteli, jednomu z rodičů, milovanému chlapci - případně psychologovi. Někdo je "odhalen" nedobrovolně, a zdaleka nemusí jít jen o případy sexu s dětmi, někdy postačí k podezření jen to, že věnuje příliš mnoho času dětem. Ačkoliv zdánlivě je bezmezná nenávist k pedofilům všudypřítomná, ve skutečnosti značná část rozumných lidí je schopná skutečnost přijmout s pochopením. Dochází však i k tragickým případům nečekaně příkrého odsudku. I zde platí – v nouzi poznáš přítele. Jsou i zkušenosti, že když se o někom podobná informace roznese většímu počtu lidí nebo se jim pedofil přiměřeným způsobem sám svěří, nemusí to vždy znamenat konec světa a někdy to i může prohloubit důvěru a zmírnit stresovou zátěž.

Problémy má každý, ale někdo víc

Všichni lidé, i ti, kteří mají "normální" vlastnosti, občas řeší složité životní situace a problémy nebo se jejich zájmy a potřeby střetávají se zájmy a názory jiných lidí. Zvláště jakékoliv menšiny nebo čímkoliv významněji odlišní lidé mívají život složitější.

Pedofilové v tom nejsou výjimkou. Podobně jako etnické, zdravotní nebo jiné sociální menšiny jsou obklopeni mýty a předsudky, příležitostně i pohrdáním nebo nenávistí. Protože pedofilní cítění není na člověku na první pohled vidět, a týká se sexuální oblasti, o které obecně není zvykem příliš otevřeně mluvit, jsou představy veřejnosti o to více vzdálené od reality. Za "zkušenost s pedofilem" obvykle normální člověk považuje jen to, že ho kdysi nějaký protivný cizí člověk divně hladil, zatímco o tom, že pedofilem byl i jeho milovaný vedoucí, trenér, milý soused, učitel nebo táta, se člověk většinou nedozví. Tak si k pojmu "pedofil" přiřadí jen samé špatné zkušenosti.

Sami pedofilové jen obtížně nalézají vzory, podle kterých by mohli tvořit svůj životní styl. Následkem je jednak to, že pedofilové mohou snadno upadnout do asociálního způsobu života, ale i to, že narážejí na zbytečná nepochopení a křivdy. Podívejme se na několik tématických oblastí, v nichž může docházet ke konfliktu.

Běžně rozšířený názor je, že pedofilie spočívá pouze v touze po sexu s dětmi. Ten je škodlivý a zakázaný, a tudíž tyto touhy není možné žádným způsobem realizovat. Kdo se tedy ovládat nedokáže, toho musí "společnost" hlídat. Jestliže se nějaký pedofil ovládat chce a dokáže, pak, podle tohoto názoru, není proč něco řešit a není důvod o jeho pedofilii vůbec mluvit - takový člověk prostě žije, jako by pedofil nebyl, a nikdo o jeho úchylce nemusí vědět. Tolerantnější část veřejnosti ještě připustí, že si může své pudy ventilovat v soukromých představách při masturbaci, do čehož nikomu nic není, pokud k tomu nepoužívá pornografii.

Také samotný pedofil, který zjistí, že nemá nepřekonatelné nutkání obtěžovat děti, se může zprvu domnívat, že vlastně žádný problém nemá.

Jak přijmout sám sebe

Zatímco před okolím lze orientaci utajit, zapřít ji sám sobě je mnohem obtížnější. Rozhodující spor se neděje ve vztahu k zákonům, policii, soudům nebo tlaku morálních zákazů, ale uvnitř člověka.

Člověk potřebuje, aby jeho chování a život byly v souladu s tím, co uvnitř cítí. Proto si lidé vybírají ta zaměstnání, která je těší, vstupují do manželství nebo se setkávají s tím, koho milují, a volný čas věnují činnostem, které je naplňují a občerstvují. Pokud člověk své podstatné tužby odvrhuje a potlačuje, nabourává si tím svou schopnost být sám sebou, autentickým a tvořivým člověkem, vnímat krásu i vytvářet krásu, být šťastný a obšťastňovat druhé, milovat a přijímat lásku. Přijde tím o motivaci a sílu k životu. Sexualita není jen pragmatickou činností určenou k rozmnožování nebo výrobě rozkoše, ale především bytostnou součástí a rozměrem lidského prožívání. Touha uplatnit své city není sobeckou snahou o rozkoš na úkor druhých – naopak člověka uschopňuje k životu pro druhé.

Jak se dá žít s vědomím: "všichni se na mě usmívají a obdivují můj vztah k dětem, ale kdyby věděli, co cítím a co jsem zač, nechali by mě zavřít nebo zastřelit"? V takové situaci člověk začne ztrácet pocit jistoty – každý vztah, každé přátelství může najednou vypadat jen jako přetvářka. Pedofil může mít pocit – to, jak se chovají ke mně, nepatří mně, ale jen obrazu, který si o mně vytvořili, zatímco svůj skutečný vztah vyjadřují lidé tehdy, když komentují zprávy z kriminální rubriky v novinách nebo televizi.

Jak si může pedofil vybudovat sebeúctu a sebevědomí?

Prvním krokem je porozumět sám sobě, naslouchat svým citům. Pokud má předsudky ten, kdo se s pedofilií nikdy nesetkal a nikdy o ní nepřemýšlel, je to pochopitelné. Ale proč tyto "poznatky" a názory přejímá ten, kdo má informaci z první ruky nebo ještě blíž, ve svém srdci? Proč by si měl někdo nechat namlouvat od sexuologů nebo novinářů, co cítí a jaká je jeho motivace? Bavme se namísto toho přímo s naším nitrem. Dokážeme mu naslouchat stejně pozorně, jako bychom to očekávali od "společnosti"? Pokud někdo sní o tom, že je bezstarostným miliardářem, neznamená to, že chce ukrást miliardu. Pokud si někdo představuje spravedlivou společnost, není to perverzní, i když tohoto cíle nikdy nikdo nedosáhne. Podobně necháme-li naši duši a naše tělo snít o lásce se vším, s čím je nám dána, není to totéž, jako kdybychom si ji urvali proti něčí vůli. Můžeme alespoň v představách vidět jako krásné a ušlechtilé i to, co je nereálné. Naše cítění je stejně skutečné jako svět "venku" a jako nitra jiných lidí. Ponořit se do sebe není únikem, ale naopak něčím, co nás spojuje se světem a sbližuje s jinými lidmi. Svobodné snění bylo vždycky mízou a motorem lidstva.

Dalším lékem na sebevědomí je láska milovaných dětí. Teprve miluje-li nás dítě víc než my dítě, máme důkaz, že náš život a naše láska k dětem má cenu. Takové dítě si ani neuvědomuje, že má zázračnou moc vysvobodit z prokletí. Takovou lásku si ale nelze vydupat, vymyslet ani koupit.

Třetím zdrojem sebevědomí je důvěra. Nemluví-li člověk otevřeně o tom, co cítí a po čem touží, může to na ostatní lidi působit dojmem, že se nemá zájem s nikým bavit, že ostatními pohrdá nebo že je prázdným a povrchním člověkem. Všechny vztahy postupně ochladnou a omezí se na nezbytnou formálnost. Svěřit se blízkým lidem nemusí být projevem slabosti, není třeba si vždy vyčítat, že člověk zatěžuje druhé svými problémy, protože je neumí unést. Mluvit spolu o důležitých a podstatných věcech patří k základům lidského údělu, přátelství i důstojnosti. Pokud vás lidé znají takové, jací skutečně jste, je to velkým přínosem – i kdyby neuměli nijak pomoci, i kdyby nedokázali plně pochopit, snad i kdyby nenáviděli, je to lepší, než žít neskutečný život. Sdílení a porozumění jsou pilířem lidskosti.

Čtvrtým pramenem sebeúcty jsou vzory. Má-li pedofil pocit, že sám sebe nemůže "objektivně posoudit", pomůže, má-li v dosahu jiné pedofily. Pokud jsou to lidé, kterých si může vážit, dokáže si pak lépe vážit i sám sebe. Pokud vidí, že oni mají děti doopravdy rádi a jsou pro ně důležití a prospěšní, může přiznat cenu i své lásce. Pokud vidí, že i pedofilové mají dobré i zlé pohnutky, naučí se sám rozlišovat dobro a zlo ve svém vlastním chování. A chce-li svůj život vzdát, protože pro sebe nevidí žádnou naději, může si představit, co by pro něj i pro okolí znamenala sebevražda některého z pedofilních přátel.

Jak ve vztahu k dětem

V kontrastu s běžným povědomím o pedofilii jsou i sami pedofilové často překvapeni, jak moc jsou jejich touhy a potřeby slučitelné s touhami a potřebami dětí. Od potřeby přátelství hraničícího se zamilovaností, soustředěné pozornosti, společně stráveného času až po potřebu blízkého tělesného kontaktu.

Případné sexuální aktivity jsou specifickým problémem, kterým by bylo potřeba se zabývat v hluboké kulturně-historické souvislosti, s ohledem na to, jak se vůbec vyvíjel vztah k tělesnosti a sexualitě, jaké postavení a role je ve společnosti přisouzena dětem, jak a proč mají instituce zasahovat do osobního života lidí. Některé z těchto otázek jsou nakousnuty v následujících odstavcích a v přednášce F. Gielese (etika, škodlivé následky).

Pedofil obvykle nedělá s dítětem nic neobvyklého. Od "nepedofila" se liší hlavně tím, jakou důležitost v jeho životě vztah k dětem a jejich blízkost má. Avšak je třeba si uvědomit, že i tak mohou nastat s pedofilií problémy. Zejména těm rodičům nebo jiným osobám, které skutečnou lásku nikdy nezažily a nedokážou druhým rozumět ani je milovat, může být takový vztah proti srsti. Mohou z něj mít strach jako z něčeho nepochopitelného. Přitom právě děti z takového prostředí lásku skutečně potřebují a instinktivně ji hledají. Podezření z pedofilie pak může být záminkou ke zničení vztahu. Jiní rodiče mohou mít pocit ztráty smyslu života, když pro dítě, které je pro ně jediným blízkým člověkem nebo které považují tak trochu za svůj majetek, je najednou důležitější někdo jiný.

Pedofilní láska

Láska k dítěti může být tak různá, jak různá bývá láska mezi dospělými a jak různé jsou děti. Opětovaná, i skrytá, něžná, i akční, mohutná a silná, i jemná a čisťounká. Přátelská, nebo prudce zamilovaná. Plná pestrosti i nápadů, nebo bezpečných jistot. Jiskřící vtipem, nebo sladká sentimentem. Otevřená a společenská, i intimní a důvěrná. Intelektuální, básnická, nebo plná tělesné něžnosti. Lze milovat jednoho chlapce či dívku, nebo zároveň celou partu, oddíl, třídu a přitom každého v nich trochu jinak. Je možné naplno milovat malé dítě i dospívajícího mladého člověka. Jsou krátká náhodná setkání, na která člověk dlouho vzpomíná, prázdninové lásky, ale i mnohaleté vztahy pokračující celoživotním přátelstvím.

Jak vlastně může vypadat taková láska k dítěti? Je podobná lásce k dospělé osobě, téměř se vším všudy, co k tomu patří, možná jen o něco jemnější. Potěšení z krásy dětí, které člověk potkává. První pohled do tváře krásného stvoření, zamilované vzplanutí a bušení srdce, radost z prožitých chvil v blízkosti milovaného člověka. Milovaná bytost se stává sluncem života a bez ní je život prázdný a beznadějný. Příjemné pocity z přiblížení i doteků, objetí a přitulení, někdy i sladké polibky na tvář a na ústa. Většinou jsou to právě děti, které vztahy prožívají mnohem spontánněji, přirozeně a bez předsudků. Instinktivně lásku i s ní související blízkost vyhledávají. Jen zřídka se stává, že dojde k většímu tělesnému sblížení. I pak se obvykle kontakt omezuje na mazlení a hlazení po těle nebo takové aktivity, jaké, dějí-li se mezi dětmi, se považují za běžné a neškodné. Jakákoliv forma soulože je v případě pedofilů velmi neobvyklá, což potvrzují i výzkumné statistiky.

Pedofilní lásku provázívají i bolestné pocity. Pedofil prožívá problémy dítěte, může být zraňován jeho vrtkavostí a nestálostí. Může cítit zklamání z odeznění vztahu, často v případě, kdy mladý chlapec či dívka odrůstá a jeho láska ke staršímu kamarádovi vyprchává, nebo když sám se již necítí v jeho přítomnosti tak šťastný jako dříve. Přátelství obvykle pokračuje, ale promění se v jiný typ vztahu. Tak jako se proměňuje rodičovská láska, když se dítě osamostatňuje.

Pohlavní zneužívání

Termín "pohlavní zneužívání dětí" původně označoval skutečné pohlavní zneužívání dětí. Tedy případ, při němž jde v zásadě o totéž, jako při pohlavním zneužívání mezi dospělými nebo mezi dětmi navzájem – když je pošlapána důstojnost druhého (v tomto případě dítěte), narušena úcta a respekt k němu a jeho zájmům a cítění, zneužívána moc a převaha. Zkušenosti i výzkumy ukazují, že takovéto sexuální zneužívání má ničivé následky na dětské psychice.

Pojem sexuálního zneužívání dětí si však přisvojily nejrůznější ideologie, které jeho význam posunuly. Například nenápadně tento termín spojily s předpokladem, že jakýkoliv sexuální projev mezi dítětem a dospělým je sexuálním zneužíváním. V extrémních výkladech to vypadá, že dokonce i každý cit a každý vztah. "Nerovnocenný" vztah prý nemůže být správný (ale vždyť přece vztah mezi mužem a ženou je po celou historii chápán jako vztah, kde jeden účastník je hezčí a druhý silnější!). V zájmu "morálky" je nutno věřit, že dítě nikdy nemůže v sexuální oblasti vyvíjet iniciativu ani souhlasit a pokud ano, tak jen proto, že bylo zmanipulováno, a že každý nepovolený sexuální kontakt dítěti způsobuje trauma. Mnoho různých výzkumů však prokázalo, že skutečnost je složitější a někdy erotický vztah nebo i přiměřené sexuální aktivity mohou být pro dítě naopak přínosné. Některé erotické kontakty, které by jinak svými následky nijak nevybočily z běžných zkušeností dospívajících dětí, se stanou paradoxně nebezpečnými teprve tím, že jsou odhaleny. Orgány represivní moci a sociální péče, v dobré víře, že dítě zachraňují, mu trauma samy dodatečně způsobí zničením vztahu, vyšetřováním aféry a démonizací milovaného dospělého, jemuž taková aféra obvykle zničí život. (Samozřejmě v mnoha jiných případech je zásah státní moci potřebný a zcela přiměřený).

Sexualita je v lidské psychice úzce spojena s prožíváním štěstí, krásy, důvěry, lásky, sebevědomí – proto také každé její znásilňování, manipulování nebo potlačování mívá ničivý účinek na základy psychiky a vede často k zdánlivě nepochopitelným depresím a sebevraždám, k odcizenému a cynickému přístupu k vlastnímu tělu a životu. Skutečné sexuální zneužití má proto podobné psychické následky, jako když člověk objeví svou odlišnou erotickou orientaci v prostředí, které ji nepřijímá. V podobných situacích se člověk odcizí vlastním citům a má poškozenou schopnost být šťastný a mít rád.

Přirozené a dobrovolné sexuální aktivity dítěte se starším nebo dospělým (mezi něž zpravidla nepatří soulož a už vůbec ne nějaké tvrdší "praktiky", ale spíš něžnosti, tulení a hlazení, někdy v kontextu hry, škádlení, experimentů apod.) samy o sobě sice psychiku zpravidla neohrožují ani nemohou změnit základ erotické orientace (jak se někteří domnívají), mohou ale dítě stejně závažně poškodit nepřímo. Zatíží ho tajemstvím, s nímž se nemůže svěřovat, vystaví ho riziku posměchu nebo zničení a pošlapání jeho vztahu v případě prozrazení. Dítě se musí vypořádávat s rozporem, když ve škole, v rodině i v televizi ho učí pedofily nenávidět a udávat, a přitom ve skutečnosti prožívá něco jiného. Za této společenské situace odpovědný a milující pedofil raději takovémuto tlaku a riziku "své" dítě zbytečně nevystavuje, ani kdyby byl přesvědčen, že by šlo o aktivity přiměřené věku i vztahu a samy o sobě neškodné.

„Přebytečné“ pudy

Je třeba přiznat, že láska pedofilů k dětem přece jen obsahuje dost zřetelně i aspekty, které, alespoň v naší kultuře, tak nějak přebývají. Není to nic mimořádného. Již Sigmund Freud začátkem dvacátého století tvrdil a Alfred Kinsey v roce 1948 plošným výzkumem prokázal, že alespoň občasná masturbace patří k životu většiny lidí – průzkumy obvykle uvádějí kolem 80 – 95 % mužů v rané dospělosti a zhruba poloviční podíl žen. Je pravděpodobné, že u pedofilů tomu není o mnoho jinak.

U pedofilů jsou s tím však spojeny minimálně dva problémy.

Prvním problémem je, jak se člověk vyrovná s tím, že ve svých fantaziích prožívá něco, co je považováno za zakázané a nemorální, aniž by se přitom stal rozštěpenou bytostí, která sama sebou pohrdá. Toho jsem se dotkl v kapitole o sebeúctě.

Druhým problémem je, že stejně jako lidé s jakoukoliv orientací i pedofil často fantazii pomáhá například i obrázky. Nemusí jít o žádnou pornografii – fotografie šťastného dítěte v přirozené situaci, jakou lze nalézt i v běžných časopisech či v novinách, může být víc vzrušující než bezduchá fotka nahého dítěte v erotické póze, pořízená evidentně za peníze nebo z donucení nějakým citově plochým fotografem. Zákon nedefinuje příliš přesně meze, co je vlastně ještě přípustné a co už je zakázané. V krajním případě může zástupce státní moci označit za pohlavní zneužívání nebo ohrožování mravnosti pořízení nebo šíření jakékoliv fotografie nebo i textu, který je schopen pedofila pohlavně vzrušit. Další problémy – ztráta pověsti nebo i závažné potíže v rodinném nebo profesním životě – hrozí v případě, že někdo objeví obsah přeplněného harddisku nebo hromadu výstřižků z reklam na dětské plavky. A bezvýznamné není ani to, jak si pedofil poradí s představou, copak by asi to netušící dítko na obrázku říkalo tomu, kde je jeho fotka a co nad ní kdo dělá.

Jsou názory, že masturbace uvolňuje napětí, takže pedofil pak má menší nutkání překračovat hranice intimity ve skutečných vztazích s dětmi. Něco je ovšem i na opačném pohledu, že v člověku roste touha uskutečnit to, o čem sní. Podobně rozdílné pohledy jsou i ve vztahu k otázce, je-li správné "vybíjet" své pudy v "legálních" aktivitách s někým nad zákonnou věkovou hranicí nebo s někým dospělým, zejména v takových aktivitách, které psychologicky mohou mít ještě více charakter zneužití, byť v praxi jsou již právně nepostižitelné. Nezbývá, než aby si každý tvořil svůj názor sám ze své zkušenosti a podle konkrétní situace.

Kde hledat pomoc
 

Ještě dříve, než začneš hledat pomoc, pokus se sám pro sebe co nejlépe vyjádřit, v čem vlastně spočívá tvůj problém a co očekáváš od odborné pomoci. Každý člověk žije v trochu jiném prostředí, má jinou povahu a jinak prožívá svou sexualitu.

Dobře zvaž, jaká rizika ti přinese, když se někomu svěříš.

Tvoji orientaci nikdo nezmění – měnit se mohou tvoje znalosti, zkušenosti, postoje a situace.

V zásadě existují dva přístupy. První z nich spočívá ve snaze sexualitu potlačit, vytěsnit ze života, případně pomocí chemických látek nebo chirurgicky utlumit. Naučit se vyhýbat vztahům a blízkosti, naučit se považovat své vlastní city a touhy za nebezpečné. Pokud se obrátíš na lékaře či psychologa, s největší pravděpodobností tě pošle k sexuologovi. Čeští sexuologové pracují s pedofily v sexuologických ambulancích po celé republice a na sexuologických odděleních psychiatrických léčeben například v Horních Beřkovicích, Praze-Bohnicích a v Kosmonosech. Většinou mají zkušenost převážně s těmi pedofily, kterým je léčba soudně nařízena v souvislosti s trestným činem. Proto také považují za svůj úkol především pacienta umravnit, utlumit, izolovat a kontrolovat. Při hodnocení výsledků léčby považují za směrodatné, zda pacient znovu spáchá trestný čin. Takové věci jako štěstí pacienta a jeho blízkých jsou až druhořadé, přičemž výsledky jejich posuzování jsou ovlivněny tím, že každý "vyléčený" raději předstírá, že žije šťastně a spokojeně, jen aby mu nehrozilo pokračování léčby. Pro pacienty se sklony k depresím, s nízkým sebevědomím nebo bez citového zázemí může být tento způsob léčby zničující. Pokud ale někdo prožívá svůj sexuální pud způsobem, který nedokáže skloubit s přijatelným a uskutečnitelným vztahem k dětem, může pro něj být tato cesta nejvhodnější z možných.

Tito kliničtí sexuologové obvykle neoplývají pronikavou teoretickou myslí ani pochopením pro to, jak vnímají svět pedofilové nebo děti. Vidí skutečnost pod zorným úhlem učebnicových dogmat, která většinou nemají vědecký základ. Někteří přiznávají pedofilům až zázračnou schopnost věnovat se dětem v oddílech, psát knížky pro děti, získávat si jejich přízeň atd. Téměř všichni ale vnímají činnost pedofilů s dětmi jako něco potenciálně nebezpečného. S nadřazeností moralistů pedofila pochválí, pokud si od dětí drží odstup. Tradiční sexuolog se ale neodváží veřejně práci s dětmi pedofilům doporučovat, a při sebemenším "selhání" musí být podle takového definitivně ukončena. Představuje si, že pedofil ve skutečnosti touží hlavně po sexuálním styku a tyto činnosti s dětmi a práce pro ně jsou jen jakýmisi náhražkami (sublimací) – nebo vědomou či nevědomou taktikou, jak sexuálního styku dosáhnout. Považuje za nejpřednější úkol pacienta, aby svým "skutečným" touhám vzdoroval.

Jako ukázka obdobného přístupu je v příloze připojena kapitola z knihy "Sex" sexuologa Petra Weisse.

Druhý přístup, zcela opačný, spočívá ve snaze svou odlišnost přijmout jako součást své osobnosti, nalézt způsob života, v němž toto cítění nalezne výraz k užitku a štěstí pedofila, dětí i společnosti. Člověk se učí své dispozice chápat, rozvíjet a kultivovat. Čeští psychologové a sexuologové většinou nemají k ničemu podobnému znalosti ani zkušenosti. Tímto směrem se ubírají někteří odborníci v severoevropských zemích (zejména Nizozemsku, ale také Dánsku, Belgii, Německu, Švýcarsku) a nejrůznější druhy svépomocných skupin. Tento přístup je bližší uvažování hlubinné, dynamické, interakcionistické a humanistické psychologie.

Přístup nizozemské školy ilustruje připojený překlad přednášky Franse Gielse Pomoc pedofilně cítícím lidem, obsahující i odkazy na další literaturu.

Nezapomeň, že každá psychologická léčba vlastně jen napodobuje to, čeho by se člověku mělo dostat v běžném životě, mezi přáteli a blízkými lidmi. Vztah s lidmi, kteří ti rozumí a kterým na tobě záleží – a naopak. Porozumění sobě samému a svým problémům. Síla postavit se ke svým otázkám čelem, vzájemná podpora. Možnost vyjádřit a uvolnit své emoce a žít v souladu s nimi v prostředí důvěry a lásky. Odborná pomoc je jen náhražka toho, co je součástí základního lidského poslání a náplní života.